Month: October 2023

Přiznávám, že jsem po většinu svého života neměla předem stanovené cíle a žila “ze dne na den” či “podle situace”. Nutno dodat “podle mojí situace a mých názorů”.

Výjimkou bylo období, kdy jsem si v době zajímavé práce v Anglii uhnala rakovinu. Doslova uhnala neb jsem se snažila kromě práce v Anglii zvládat řemeslníky v Čechách. Po půl roce chemoterapií jsem se ve svých osmačtyřiceti cítila na osmdesát. Ve stejném roce slavila osmdesátku moje máma a mým hlavním cílem se po úspěšné léčbě stal návrat domů, do Čech, abych byla mamině blíž “v případě, že …” … hlavně kdyby svůj život už sama nezvládala a potřebovala pomoc. I řemeslníky by bylo jednodušší kontrolovat … a neschopné vyhodit … kdybychom nebydleli tak daleko. Tátovo umírání jsem prošvihla, bydleli jsme v zahraničí.

Po dvaceti letech …

Letos uplynulo dvacet let od diagnózy (o pár měsíců opožděné neb byla naděje, že mám lymfatické uzliny zduřené “jen” důsledkem přechozené angíny, navíc jsem si pojem “lymph nodes” nespojila s pojmem “cancer” a nevyžadovala biopsii hned), úvah, zda se léčit v Anglii nebo v Čechách (obojí mělo své výhody i nevýhody), zjištění, že se nemůžu srovnávat s lidmi, kteří na internetu psali, že chodí po chemoterapii do práce (já byla po každé dávce unavenější a chtěla jsem zbytek léčby prospat) …

… o vánocích uplyne dvacet let od těch, které moje rodina plánovala strávit na Zélandu a já s nimi nakonec nejela. Moje sestra s rodinou a kamarádka se postarali o to, že jsem nezůstala sama, přesto mi bylo smutno. Tak smutno, že mě nakonec poslali k doktorovi, kde mi předepsali antidepresiva, ačkoliv stačilo počkat do odeznění vedlejších příznaků chemoterapie.

Proč to píšu?

Jedním z důvodů je “abych si ulevila”. Opět se blíží vánoce, nastávají podzimní plískanice a bude mi smutno. Někdo by mi zas mohl doporučit psychiatra. Jenže já už vím, že na smutek se antidepresiva nehodí. Mají spousty vedlejších účinků a u většiny se až po pár týdnech poznalo, zda zabírají. Ve stejných pár týdnech, kdy odeznívaly negativní účinky léčby, tak “se ani neví”, co mělo větší vliv.

Vánoce – rodinné svátky – od té doby nemám ráda.

Neumím se tvářit vesele, když je mi smutno. Proto doporučuji, abyste se mému “domečku” v týdnech před vánoci raději vyhnuli. Pokud byste náhodou potřebovali “racionální důvod”, zde jsou: můžete tu potkat myši, můj pes i ptáci serou na všechno, jsou tu mouchy a komáři, taky pavouci, ale evidentně jsou mouchy v přesile … a já jsem smutná a protivná. Navíc používám hlášky mého mládí (třeba “chcípni potvoro” když někdo kýchne). “Někdo” by se mohl urazit, pokud nezná odpověď “až po tobě, neřáde”.

Teď už jen kontrolní dotaz: “za mého mládí” bylo neslušné se ženy ptát na věk. Troufnete si odhadnout, kolik mi je? 😉

How to spot disinformation on social media … aneb Jak rozpoznat dezinformace na sociálních sítích

V krátkém videu na BBC je několik tipů, jak rozpoznat dezinformace na sociálních sítích: https://www.bbc.com/news/av/world-67177744

Je anglicky, ale problematika je celosvětová. Sociální sítě pouze zjednodušují šíření čehokoliv, co na ně někdo v momentálním emočním rozpoložení napíše. Jenže, “co je psáno, to je dáno” a “vyřčené slovo a vystřelený šíp se zpátky nevrací”. Vyjádření, které nějaká známá osobnost napíše večer na X (dříve Twitter), případně na Facebook se do rána rozšíří a každý, kdo má účet na dané sociální síti může mít potřebu se k tématu vyjádřit, i když není odborníkem v oboru a vyjadřuje jen svůj osobní názor. Nehledě na neurvalé komentáře typu “ty jsi v*l”.

Připomíná mi to citát z Velké předscény ze hry Voskovce a Wericha Balada z hadrů (premiéra v roce 1935) “Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou.” … následuje “Ovšem pravda je, že dneska nejsou tak hákliví.”

Nemyslím, že by se měly sociální sítě zakazovat nebo jejich majitelé činit zodpovědnými za cokoliv, co se na sítích objeví. My všichni bychom se měli stále vzdělávat, protože “učený z nebe nespadl” a doba, kdy byl svět rozdělen na dobro a zlo, je … snad … za námi.

A hlavně … před každým použitím klávesy “enter” bychom si měli přečíst, co jsme napsali a jak by se obsah líbil nám, kdybychom byli příjemcem textu. Obrazovka počítače nikoho nechrání před emočními šrámy a naštvání odnese nejbližší okolí naštvaného.

Blbej dotaz, že? Přece 24!

Nojo, ale “někdo” se chová, že “jejich” den má aspoň 48 hodin. Jenže “lidé” jsou smrtelní. Nejsou na adapter jako elektronické “hračky”, které stačí na patřičnou dobu propojit se zdrojem elektrického proudu a jejich baterie se dobije. My, lidé, potřebujeme odpočívat.

Často slýchám, že “tehdy byla jiná doba” nebo “teď je jiná doba”.

To je fakt.

Každým novým dnem začíná jiná doba, ale troufám si tvrdit, že i ten nový den vnímáme každý jinak … v závislosti na věku, zeměpisné poloze, závislosti na druhých, momentálním rozpoložení, dosaženém vzdělání, jazykových znalostech, schopnosti se domluvit … někdy to bývá problém i v jazyce mateřském.

V dnešní době bych nechtěla být např. na Blízkém Východě nebo na Ukrajině, ani jinde, kde si egoističtí vládci dokazují, že jejich “pravda” je “pravdivější” než “pravda” druhých … i když rozdíl může být jen ve formulaci, zvoleném jazyce či slovosledu. Když “nás” někdo rozčílí, nepřemýšlíme, ale “vybouchneme”, často na nevinné, protože výrazy, které bychom mohli a měli použít, “nás” tváří v tvář člověku, který “nás” naštval, nenapadnou.

Zkusme zpomalit a ptát se. Nesuďme jen podle vzhledu.

Na čele nemáme napsáný životopis. Ani by se nám tam nevešel … s výjimkou miminek, u kterých by mohlo stačit datum narození. Ve válečných zónách umírají i děti. Přeživší se po zbytek života vyrovnávají s tím, co přežili …

Nejradši bych se inspirovala pohádkou Šíleně smutná princezna a egoistické vůdce poslala bojovat do bahna, aby si své mocenské touhy vyřídili mezi sebou a neobtěžovali prostý lid. Bohužel, v životě se nedá realizovat totéž, co ve filmu.

Is it only me having a feeling that some applications take us for fools? Or do we really believe “everything” written on the internet?

Even the sentence “I’ve read this or that on the internet” is misleading. The internet is formed by a network of servers connected by some technology, that enables us to search for information someone has written, about the topic we are interested in, in the usual time of the day according to the timezone we live … then “people” are complaining about the social networks and technology not realising that we humans have the choice to read – and believe – whatever we deem trustworthy, everyone according to his/her upbringing and experiences up to the day they can “read and understand” what someone else has written.

Just real communication is missing if we only rely on the online services. Written communication without the tone of the voice and body language is incomplete.

Another problem I see is that we don’t listen to each other. I don’t mean in the sense of “obey”, but just listen what others have to say before interrupting with own advise. In the global world chances are that we speak different mother languages and we don’t possess same vocabulary. You can use automatic translation for written material, but it is kind of hard to use it when we speak.

My English will never be perfect, even after I lived in England for 15 years. I don’t know the grammar and I’m not ashamed anymore. It just takes a bit of patience and understanding from the “natives” to allow the learners a bit more time to express themselves. Otherwise we all are on the way to Madland.

Thanks for listening … sorry, for reading 😉

TV series, documentary about “Structures of steel and iron eerily stand unfinished after they were abandoned midway in construction, covered in weeds, moss and rust, the show explores what they could have been.”

Which TV? I have no idea.

I’m watching the series on YouTube, the only platform I subscribed to because I didn’t want to be bothered by the adverts. YouTube gives me the opportunity to watch talks, news … then fairy tales to calm down if the news are too horrible …

I know, there is too much information on the internet. Too much to be able to distinguish between genuine information and fake. AI (artificial inteligence) can help us to translate the words, but hardly the feelings of those that needed to abandon those places.

Only some of those places were turned into museums, where we can learn from the mistakes our predecessors made. Having the internet, we all can learn to make less mistakes in the future.

V době, kdy si nemůžu zajít do Osvobozeného divadla (už neexistuje) ani si poslechnout nahrávky se svými rodiči (jsou mrtví), přemítám, jaké chyby poučily v životě mě.

Napadá mě jediná – neptala jsem se.

Snad jsem měla pocit, že až přijde čas, abych něco věděla, že se to dozvím. Až později jsem objevila knihu Roberta Fulghuma “Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce” a řekla jsem si “no jo, ale co jsem se mohla naučit v mateřské školce, když jsem do ní nechodila”. Než mi došlo, že bych se mohla zeptat i rodičů, zemřeli.

Tak teď se stále učím něco nového, někdy jen pojmenovat to, co znám, jinak, v cizích řečech. A je to docela zajímavé. Často si dokonce potřebuji dohledat význam nějakého slova v češtině. Bydlela jsem asi 20 let v zahraničí a za tu dobu se do češtiny dostalo mnoho “nových” slov. Možná jsme je ještě nepřijali oficiálně – lingvisté mají jiné potřeby než prostý lid, kterému stačí se domluvit a tvorba nových učebnic taky nějakou dobu trvá – ale jsou tu a my si na ně zvykáme.

Zvykáme si i na neformálnější komunikaci. V angličtině je například 2. osoba jednotného čísla stejná jako 2. osoba čísla množného, takže naše vykání / tykání v ní nedává smysl. Lidé se k sobě chovají převážně zdvořile a bez ptaní nepoznáte, jestli se bavíte s uklízečkou nebo ředitelkou nějaké instituce.

Zblbnout se ale někteří při referendu o brexitu nechali stejně jako část Slováků při včerejších volbách … bohužel.

Opravdu chceme opakovat zkušenosti našich rodičů / prarodičů, kdy jsme po 2. světové válce z Českého pohraničí vyhnali obyvatelstvo německé národnosti, protože Hitler před válkou naše pohraničí zabral? Zůstat mohli jen ti, bez kterých se naše hospodářství neobešlo. V pohraničí ale chybí ale i ti, kteří pracovali v místních textilkách a jiných provozech nebo obdělávali svá políčka na základě zkušeností, předávaných v rodinách z generace na generaci. Chybí kontinuita.

Opravdu věříme tomu, že se dá něco změnit tím, že v “druhých” vyvoláme strach, předložíme jim vlastní “pravdy” a zbavíme – minimálně do dalších voleb – možnosti svobodně se rozhodovat? Takový experiment u nás na Východě už byl. Říkalo se mu socialismus a já jsem ráda, že v roce 1989 skončil.