Month: May 2023

Mám hlavu plnou různých citátů. Často vím, kdo “to” řekl či napsal, ale nevím kdy nebo v jaké hře. To se pak ráda zeptám strýce Googla, který ze mnou zadaných slov na internetu vyhledá stránky, kde se ta slova vyskytují. Pokud znám citát téměř doslova, je naděje, že vyhledaných stránek nebude moc a snadno si vyberu odpovídající text. Zadám-li ale jen 3-4 slova z celé věty, může se stát, že ve výběru budou stovky stránek a já budu muset přemýšlet dál.

Dnes jsem tedy hledala text V+W o “lvech společnosti” a jelikož ho znám téměř doslova, vrátil mi vyhledávač jen Pracovní list ke hře Ceasar, kde je “můj” citát i v kontextu. Vybírám:

“BULVA: Ó ne! Lidé nejsou zvěř, jsou něco horšího! Lidé jsou lidé! A přitom mají tolik drzosti, že si nadávají jmény zvířat, a tím zvířatům křivdí! Vezměte si třeba toho lva. Řekne se lev společnosti, lev salónů! Dobře! Ale viděl jste někdy skutečného lva, toho čtyřnohého, z pouště…

PAPULLUS: …co má vzřívu?

BULVA: …co má hřívu, viděl jste někdy takového skutečného lva, jak si sbalí smoking do kufru, jak jede na Krkonoše, tam se fláká týden po boudách, pak se vrátí, namaže si obličej hnědým krémem, aby vypadal opálený, jde do společnosti a tam pak říká (paroduje blazeovaný tón): Milostivá paní, ten sešup z Míseček, když fouká fukéř…”

Hledání “sešup z míseček když je fukéř” mi vrátilo 10 odkazů, když jsem hledala jen “fukéř”, dostala jsem 789 odkazů a musela bych přidat další slovo, aby mi Google vrátil již uvedený pracovní list.

Co tím chci říct?

Vlastně jen to, že při “dekódování” informací z internetu je nutné používat i mozek a zkoumat kontext vyhledávané informace. U hry Caesar se například můžeme zajímat o dobu vzniku, autory … některým může hra asociovat osobní vzpomínky, pozitivní nebo negativní, podle situace, kdy hru viděli či slyšeli … podle “dnešní” dostupnosti … ale každý si v ní “vybereme” to “své”.

A to v tomhle příspěvku vůbec neuvažuju o lidech, kteří neumí česky 😉 Chápat humor a satiru v cizím jazyce je obtížné.

Mír v kořeni slova smíření naznačuje, že se smířením snažíme dosáhnout míru, jednoty, souladu … píše se na internetu. Toto slovo prý zahrnuje proces, který odstraňuje překážky zabraňující nastolení míru, ne jen výsledek, který se dosáhne jejich odstraněním. Pokud nelze odstranit překážky, je nutné se smířit sám se sebou … si myslím já.

Tak jsem se smířila … s tím, že jsem nebyla schopná “vydejchat” dlouhodobé manželství “online”. Místo vyvolání včasné výměny názorů, či dokonce hádky, při které bychom si s manželem vysvětlili, co je a není možné, jsem jen předpokládala, že odloučení je dočasné. Manželství jsem uzavírala s dovětkem “dokud nás smrt nerozdělí”.

Nemám už potřebu popisovat, jak k tomu vlastně došlo. V průběhu posledních téměř 18ti let jsem si ověřila, že nikdo nemá moje životní zkušenosti, takže i když vyslechnu názory a rady jiných, nemůžu se podle nich řídit. Já jsem já. Formovalo mě moje dětství a mládí, školy a lidé, se kterými jsem se potkávala, prostředí, ve kterém jsem žila. V dobrém i špatném.

Se svým svědomím jsem se vyrovnala při pouti smíření do bývalé Romavy.

Romava je jednou z několika obcí v česko-rakouském pohraničí, které byly v 50.letech minulého století srovnány se zemí. Původní obyvatelstvo bylo po 2.světové válce vyhnáno (či vysídleno, na podstatě název nic nezmění), pohraničí se stalo součástí pásma, které nás pak dlouhá léta dělilo od svobodného světa. Železná opona už na hranicích není, ale šrámy na duši zůstávají. Proto jsem ráda, že se historie připomíná a snažíme se s ní vyrovnat. Organizátorům Poutě smíření děkuji.

Bydlím nedaleko hranic mezi Českou republikou a Rakouskem. Hranic, které byly do roku 1989 zadrátovány, abychom náhodou nemohli “zabloudit” k sousedům. Na některých úsecích byly dráty elektrifikovány, i zvěř se prý po odstranění drátů hranicím nějakou dobu vyhýbala. Na Západ se utíkalo nejen z Čech, ale i z východního Německa … dvě rodiny i balónem …

Letošní pouť smíření z bývalého Košťálkova (Gottschallings) do bývalé Romavy (Romau) přes rakouský Radschin je již 13.jarním setkáním poutníků z české i rakouské strany. Zvou na ni karmelitáni z Kostelního Vydří, Přírodní škola z Prahy a přátelé z Česka i Rakouska.

Smiřování fandím. Myslím si, že smíření se s minulostí, resp. s faktem, že minulost se nedá změnit, je nezbytnou podmínkou pro “uzdravování ran minulosti”. Život je cesta, jen trochu jiná než cesta do školy, na nákup, na dovolenou … život je totiž jednosměrný a končí smrtí.

Ač nevěřící, na pouť se chystám. Potřebuju se smířit sama se sebou … že neumím seřvat lidi, kteří mi ubližují svým pocitem, že mě znají líp než se znám já. Většinou se snažím pochopit jejich “úhel pohledu”, někdy zbytečně dlouho, takže mě pak mají za blbce. Mou frustraci z nepochopení a z ní pramenící “nálady” pak většinou odnesou moji nejbližší.

Ale učím se a “naděje umírá poslední” … se říká. Pomáhá mi humor a “serenity prayer”: “God, grant me the serenity to accept the things I cannot change, courage to change the things I can, and the wisdom to know the difference.”

Jsem moc ráda, že jsme součástí demokratického světa a nedělí nás od něj dráty. Zájemcům o historii doporučuji český historický dokument Pozor! Státní hranice, který popisuje dobu na česko-západních hranicích v době mezi únorem 48 a listopadem 89. Není to fikce, opravdu se to stalo.

Slovní humor bývá nadčasový …

… bohužel ale také většinou do jiných jazyků nepřeložitelný. K pochopení totiž nestačí znalost jazyka. Je žádoucí něco vědět i o době vzniku satirického díla a atmosféře ve společnosti.

Být či nebýt je předscéna ze hry Caesar Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Satirické hry pro Osvobozené divadlo psali v letech 1927-1938. Z jedné z nich je i citát “Je lepší si střílet z kultury, než střílet do kultury.” … ten je platný i dnes (květen 2023).

V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha Miroslav Horníček. Z té doby je i uvedená nahrávka, dostupná na YouTube.

Mám ráda humor, zvláště slovní.

Pomáhá mi získat nadhled nad situací, která mi nemusí být příjemná, ale jelikož se nedá změnit, je nutné se s ní vyrovnat. Humor mi pomohl přežít i totalitu., která se tehdy zdála nezměnitelná a dnes jsem ráda, že to bylo pouhé zdání.

Za svobodna jsem chodívala do různých divadel – Divadla Járy Cimrmana, Semaforu, na Vodňanského se Skoumalem … do Violy … na mnohá představení i několikrát – a četla humorné a “milé” knížky. Jednou z nejoblíbenějších byl Saturnin od Zdeňka Jirotky. Připadá mi zajímavé, že ji autor psal v době druhé světové války a román vydal v roce 1942.

Určitě nejsem jediná, kdo si v těžkých chvílích pomáhá humorem. Příkladem může být úspěch Osvobozeného divadla z dob mládí mých rodičů. Nevím, jestli do něho před válkou chodili, nestihla jsem se jich zeptat. Na památku mi zůstal soubor LP desek z repertoáru divadla z let 1928-38, který dostala mamina k nějakým narozeninám a já si je často pouštěla. Teď je můžete poslouchat i na Youtube, ale není to ono, když se nemusíte po každých pár písních zvednout a otočit desku 😉

Díky, mami!

… tedy aspoň mě se většinou na důvody důležitých rozhodnutí nikdo neptal.

V “dnešní době” internetu a sociálních sítí může dokonce někdo předpokládat, že všichni vědí, resp. mohou vědět, všechno. Máme přece internet, vyhledávače, mnoho webových stránek obsahuje sekci “často kladené otázky” … ale i umělá inteligence má své meze. Google překladač sice překládá mnohem lépe než v době vzniku, ale stále se učí. V překladu češtiny do angličtiny může mít problém se zdrobnělinami (jablíčko přeloží jako “apple”), v překladu angličtiny do češtiny např. s rody (“I was in theatre” přeloží “byl jsem v divadle”, ačkoliv já jsem žena a mělo by být “byla jsem v divadle”).

Mohlo by se zdát, že jsem proti umělé inteligenci. Není tomu tak. Jen si myslím, že se i my, lidé, musíme učit, abychom byli schopní s novou technologií pracovat.

Nenapadlo by mě, že někdy budu souhlasit s Leninem, ale jeho citát “učit se, učit se, učit se”, který provázel mé dětství a mládí, není úplná blbost. Je rozhodně lepší si k danému tématu něco přečíst dřív, než se pustíme do neznámé osoby z internetu.

Otázkou zůstává, od koho se máme učit. Já se třeba ráda něco naučím od svých bi/tri-lingvních vnoučat a “rodinných puberťáků”, kteří vyrůstají ve světě mobilů, podobně jako moje generace vyrůstala ve světě kalkulaček. Na internetu jsem zjistila, že ještě všechny nejsou “retro”, hurá!